HISTORIE NAŠEHO KONÍČKA

Fonoamatérské hnutí u nás vzniklo v šedesátých letech minulého století, kdy se poprvé dostaly do prodeje magnetofony pro použití v domácnosti. Lidé si od té doby mohli sami pořizovat zvukové záznamy. Některé majitele magnetofonu tato možnost tak okouzlila, že je napadlo zkusit i nějakou vlastní zvukovou tvorbu. Tu předtím prováděla pouze profesionální zvuková studia a to pro účely rozhlasového vysílání nebo pro vydávání nahrávek na gramofonových deskách.

Většina majitelů magnetofonů v domácnostech si však pořizovala jen záznamy hudby z rozhlasových pořadů, nebo celých pořadů, vysílaných rozhlasem (třeba rozhlasových her a pohádek nebo silvestrovských zábavných pořadů) a nebo si na magnetický pásek kopírovala záznamy z gramofonových desek. Ti lidé, které bavilo něco vlastního tvořit, nebo lovit zajímavé zvuky, se chtěli o radost ze svých výtvorů či úlovků podělit s ostatními. Zájemců o amatérský zvukový záznam byly v prvních desetiletích stovky. A tak vzniklo i organizované hnutí fonoamatérů a lovců zvuků a byly zakládány fonokluby, v nichž se tito zájemci sdružovali.

Fonokluby vznikaly většinou při kulturních domech nebo závodních klubech. Tyto instituce bývaly zřizovateli i dalších zájmových souborů nebo kroužků. Například amatérských divadelních souborů, tanečních skupin nebo hudebních - zpravidla folklorních skupin. Takto situované fonokluby měly finanční a materiální podporu od svých zřizovatelů a to umožňovalo provozovat tohoto koníčka i lidem, kteří by si sami nemohli koupit nagnetofon nějaké vyšší technické (a tedy i cenové) úrovně a další potřebná zařízení nebo příslušenství. V naší republice existovaly velké fonokluby například v Brně - při Závodním klubu Zbrojovky Brno, v Ostravě při ZK Ostravsko-Karvinských dolů (OKD), v Kroměříži - při Domu kultury a další.

Když bylo fonoklubů více, začaly vznikat i národní svazy, protože toto hnutí se objevilo i v jiných zemích. Pak byla ustavena i mezinárodní federace lovců zvuků – FICS. V naší zemi byla založena národní organizace s názvem Český fonoklub.

V Liberci založilo několik fandů v roce 1973 fonoklub s názvem INTERFONA. Tento fonoklub byl ovšem provozován bez zřizovatele a tedy za vlastní peníze členů. Součástí národní organizace se stal v roce 1980. To byla pouze organizační záležitost. Členství v Českém fonoklubu umožňovalo členům účast na dalších akcích - např. na soutěžích pohotovosti nebo na odborných seminářích a také odběr tištěného klubového Zpravodaje. Už od roku 1976 se liberečtí zúčastňovali národních i federálních (československých) soutěží a dosáhli v nich řady úspěchů.

Fandovství minulých let spočívalo hlavně v technické vynalézavosti při práci s obyčejnými magnetofony z třídy spotřební elektroniky. Ty neměly takové schopnosti a parametry, jaké mají přístroje profesionální - studiové. Proto bylo nahrávání v domácnostech vždy velkým dobrodružstvím a pokud se amatérovi podařila s takovým zařízením kvalitní nahrávka, jež snesla srovnání s nahrávkami profesionálními, bylo to obdivuhodné. Tehdy se zvukovým amatérům a jejich nahrávkám věnoval i veřejný rozhlas, který z těchto záznamů sestavoval i pravidelné pořady Halali a Fonomagazín. Pracovníci rozhlasu jezdili také pravidelně na amatérské srazy a prováděli tam školení amatérů. Učili je základům tvorby, rozhlasovým žánrům a dávali jim i technické rady, jak správně nahrávat. Amatéři se většinou zaměřovali podle svých zálib na nahrávání hudebních snímků, publicistických a dokumentaristických nahrávek, literárních nebo dramatických snímků, zvuků z přírody nebo i technických zvuků, z nichž dokázali třeba sestavovat různá pásma a pořady nebo těch zvuků použít k vytvoření hudby.

Liberečtí fonoamatéři se specializovali téměř výhradně na snímky literárně dramatické, tzn. rozhlasové hry, scénky apod. Nebyly to ovšem rozhlasové hry, jaké znáte z rozhlasu, ale jen miniatury do 10 minut, což bylo dáno technickými podmínkami v soutěžích. Tam byly stanoveny maximální délky nahrávek pro jednotlivé kategorie. Omezení stopáže bylo dáno možnostmi uskutečnění soutěžního přehrávání. Poslech mnoha desítek dlouhých nahrávek, který by zabral neúměrně mnoho času, byl neproveditelný. To omezení bylo nutné i z hlediska možností veřejného publikování takových amatérských nahrávek prostřednictvím rozhlasu nebo vylisováním na gramofonové desky a od roku 1989 i na CD (u nejlepších nahrávek z mezinárodních soutěží).
Výsledky činnosti Interfony-Liberec byly ovšem tak vyjímečné, že jí bylo věnováno dokonce několik celých, hodinových pořadů Halali na stanici Vltava.

Někteří původní fonoamatéři přešli časem na videotechniku a začali vytvářet amatérské videoprogramy. S jejich uplatněním to ovšem bylo vždy horší než u zvukových záznamů neboť televize o takové nahrávky nikdy neměla systematický zájem.