HISTORIE ZÁZNAMU ZVUKU

DALŠÍ VÝVOJ
(vývoj analogového mechanického, magnetického a optického záznamu)

MAGNETICKÝ ZÁZNAM

Telegraphon Valdemara Poulsena.

Vedle mechanického záznamu zvuku byl prováděn vývoj i na jiném principu. Byl to záznam magnetický. Jeho objevitelem je Dán Valdemar Poulsen. Jeho původním záměrem bylo zkonstruování přístroje pro záznam telefonního hovoru. Proto byl také jeho vynález nazván telegraphon. Byl předveden na světové výstavě v Paříži v roce 1900. Další aplikace následovaly a tak se objevily komerčně vyráběné drátofony. Kvalita na nich zaznamenaného zvuku nebyla však moc dobrá a tak byly tyto přístroje využívány jen jako diktafony.
Obdobná aplikace byla s magnetickým záznamem na kruhovou desku. Ta byla plastová a do jejího povrchu byl ve spirále vlisován kovový drát. Přenoska s magnetickou hlavou pořizovala nebo snímala záznam. Přístroj byl používán jako diktafon a také jako telefonní záznamník. Tyto systémy pochopitelně do hudebního průmyslu nijak nezasáhly.

MECHANICKÝ ZÁZNAM

V rozhlasových stanicích citelně chyběla možnost zaznamenávat a archivovat delší relace. Rozhlas používal kromě standardních gramofonových desek i vlastní mechanické záznamy na voskové folie. Tyto folie se ovšem nedaly dlouho archivovat a nebylo možné je vícekrát přehrávat. Materiál byl tak tvárný, že byl záznam při přehrání vyhlazen a tak vymazán. Vyjímečně vydržely folie i dvojí přehrání. Důležité bylo, že rozhlas mohl některé relace reprízovat.

Časem byly voskové folie nahrazeny želatinovými, které byly trvanlivější. Následně se používal i stejný "gramofonový" stranový záznam do lakové vrstvy, nanesené na hliníkovou desku. Ta deska zajišťovala mechanickou stabilitu, ale kvalita zvuku nijak nepokročila. V dobách nedostatku za druhé světové války se nahrávalo dokonce na rentgenové filmy, jejichž citlivá želatinová vrstva posloužila k mechanickému zvukovému záznamu stejně jako dřívější želatinové folie. Z rentgenového snímku se vyřízlo kolo a středový otvor a mohlo se nahrávat.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zvukový záznam:
Záznam na želatinové folii.
Count Basie: Topsy (Staré zrcadlo)
hraje soubor Rytmus 42.
(nahráno v 3. listopadu 1942)

Download (2,4 MB)

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Mechanický zvukový záznam se dočkal v roce 1931 další aplikace v podobě hloubkového záznamu na filmový pás. Systém vynalezl Američan J.A.Miller a výrobně byl rozvinut firmou Philips. Proto také systém nese v názvu obě jména.
Systém Philips-Miller byl založen na úzkém - jen 7mm širokém filmu. Na celuloidový film byla nanesena želatinová vrstva a na ni ještě černá, neprůhledná vrstva sulfidu rtuťnatého. Na obrázcích vidíte princip řezu záznamu. Nůž, který se pohyboval podle modulace svisle, se prořezával do běžícího filmu skrz černou vrchní vrstvu do želatinové a na filmu vznikla šířkově modulovaná, průsvitná stopa. Ta byla při reprodukci prosvícena a snímána opticky podobně jako pozdější filmový amplitudový zvuk. Vzhledem k tomu, že tento záznam měl narozdíl od filmového zvuku i nějakou výšku a tedy reliéf, bylo zaostření snímače obtížné a tak záznam nedosahoval moc dobrých parametrů. Zaznamenával kmitočty zhruba do 8kHz. A to jen při pužití nejvyšší posuvné rychlosti 32 cm/sec.
Protože v té době neexistoval žádný jiný kvalitnější systém pro relativně dlouhý záznam s možností jeho nastavování podle potřeby, byly jím v rozhlasových stanicích té doby nahrávány dlouhé pořady nebo koncerty symfonické hudby.
Například tímto systémem byla 5. června 1939 nahrána Smetanova Má vlast s Českou filharmonií a s dirigentem Václavem Talichem při prvním ročníku Pražského hudebního máje. Protože Rádio Praha nedisponovalo v té době tímto zařízením, pořídil záznam z přenosu norský rozhlas v Oslu. Tam byla také nahrávka uchována do dnešní doby v archivu Norské vysílací korporace (NRK). A právě tento unikátní historický záznam spolu s nahrávkou Slovanských tanců Antonína Dvořáka, pořízenou stejným způsobem 13. června 1939, byl v roce 2011 vydán na CD Supraphon. Pochopitelně záznamy jsou náležitě zrestaurované. Pokud si tohle CD opatříte, můžete si poslechnout záznam systému Philips-Miller.

Snaha ušetřit na nákladech však vedla k používání i nižších záznamových rychlostí. Hlavně na mluvené slovo. Tento systém zato umožňoval poslech nahrávaného záznamu hned při jeho pořizování stejně jako to lze na tříhlavých magnetofonech.

Aby mohl být pořizován libovolně dlouhý záznam (nebo naopak přehráván), byly stroje vyráběny ve dvojicích. Tedy dvě mechaniky v jednom stroji. Když na jedné mechanice dobíhal pás do konce, pokračovala v záznamu druhá a na první mezi tím bylo možno vyměnit svitek filmu za další. Tento zvukový záznam umožňoval i střih. Protože tato zařízení byla nákladná a také speciální filmová surovina byla drahá, byl posléze zaveden na jednom pásu záznam dvou zvukových stop vedle sebe. Nejednalo se však o stereofonní záznam - ten přišel až mnohem později na gramofonových deskách a magnetofonových pásech. Šlo o dva různé záznamy. Pokud bylo nutno záznam střihat, dalo se to udělat jen u prvního záznamu a teprve pak byl pořízen záznam druhý - už bez možnosti střihu. Tyto stroje používala například společnost BBC. Některé zdroje uvádějí, že v tomto systému byl v padesátých letech uskutečněn i stereofonní záznam (např. na YouTube byl nebo dosud je vystaven takový záznam). Stereofonní záznam by byl dnes určitě proveditelný, ale je pravděpodobné, že v tomto případě šlo nejspíš jen o předvedení systému, protože v ten v té době už nemohl konkurovat svou kvalitou magnetofonovému záznamu.

Československý rozhlas později také získal a používal nějaký čas tyto stroje Philips-Miller. Můžete si zde poslechnout jeden dochovaný historický záznam. Je to projev prezidenta Edvarda Beneše, zaznamenaný 10. června 1945 na první tryzně v Lidicích k výročí vyhlazení této obce. Tento záznam je zajímavý nejen z technického hlediska, ale i z obsahového. Původní filmový pás byl zřejmě po převratu v roce 1948 ukryt za obložením jedné rozhlasové hlasatelny, kde jej při rekonstrukci v roce 1952 objevili řemeslníci. Pak byl tento materiál uschován dlouhá léta v soukromí a až v roce 1990 se dostal znovu do rozhlasu. Byl přepsán na magnetofonový pás a vysílán v roce 1991 v Českém rozhlasu a v roce 1992 v rádiu Svobodná Evropa.

DALŠÍ VÝVOJ MAGNETICKÉHO ZÁZNAMU

Magnetický záznam se také vyvíjel a původní nápad byl realizován v záznamu na kovový pás. Autorem tohoto řešení je německý inženýr Kurt Stille. Zařízení, které se jmenovalo Blattnerphon, bylo velmi robustní. Cívky s páskem vážily 12 kg a bylo na nich navinuto cca 3000 metrů ocelového pásu. Ten měl šířku 3 mm a tloušťku 0.08 mm. Posuvná rychlost byla 1,5 metru za sekundu a tak se na jednu cívku dalo nahrát 30 minut záznamu. Jak to vypadalo, když tento ocelový pás při té posuvné rychlosti nebo dokonce při rychlém převíjení prasknul, si snad dovedete představit. Ocelové planžety různých tvarů a velikostí létaly na všechny strany jako projektily. Pamětníci z některých rozhlasových stanic vyprávěli, že tyto stroje musely být ve zvláštní místnosti a technikové ji před spuštěním Blattnerphonu do chodu museli opustit. Stroj se ovládal dálkově z režie.
Tato zařízení využíval i náš rozhlas od roku 1935.

Navzdory nasazení Blattnephonů, přišly už na počátku třicátých let 20. století dvě německé firmy AEG Telefunken a BASF se skutečným magnetofonem. V AEG vyrobili magnetofon a v BASF magnetický pásek. Magnetofon byl představen na berlínské rozhlasové výstavě v roce 1935 a sklidil tam obdiv. Ten nápad ovšem nebyl zcela původní. Už v roce 1926 předvedl Fritz Pfleumer záznam na papírový pásek s vrstvou oxidu železitého.

Řez magnetofonovou hlavou.

Firma AEG-Telefunken se stala významným výrobcem magnetofonů v
Německu. Byly to hlavně stroje pro profesionální použití a byla jimi vy-
bavena mnohá studia německých rozhlasových stanic. Na následují-
cích snímcích uvidíte některé studiové magnetofony Telefunken.



Typová řada M15 patří asi k nejrozšířenějším.
Byly to velmi oblíbené magnetofony.


Telefunken M15 ve dvaatřicetistopém provedení
pořizoval záznam na dvoupalcový pás.


AEG M20.


AEG M20 - detail páskové dráhy s magnetickými hlavami.

Kromě značky AEG-Telefunken se pak objevili v Německu i další výrobci této techniky.
Například Sander & Janzen a Grundig. Rozběhla se také výroba magnetických nosičů a
mezi nimi dominovaly výrobky firem BASF a AGFA. Magnetickými pásky těchto značek
byl zásobován také Československý rozhlas. Valutový dovoz zpravidla nestačil všem
potřebám a proto byly dováženy i pásy značky ORWO z NDR, které se dodávaly hlavně
do krajských studií a některých studií rozhlasu po drátě (RPD).




Studiový magnetofon Sander & Janzen SJ 100. Těmito stroji z NDR
byla vybavena řada československých rozhlasových studií až do 70. let.
Později je vystřídaly švýcarské stroje značky STUDER. Ty byly užívány
hlavně pro nahrávání. Potřebný počet byl z důvodu nedostatku valut doplněn
dovozem ze socialistického tábora - maďarskými magnetofony Mechlabor.


Maďarské magnetofony Mechlabor STM 600.




Studiový pás BASF LGR 50.


Studiový pás AGFA PER 528.


Studiový pás ORWO 106 z bývalé NDR.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

VÝVOJ FILMOVÉHO ZVUKU

Vývoj se ale nezastavil ani v ostatních směrech. Kromě mechanického a magnetického záznamu zvuku byla potřeba dodat zvukový záznam také do filmu. Nejdříve byly uskutečněny technicky zajímavé pokusy ozvučení filmu pomocí fonografu a později i pomocí gramofonové desky. Systém Vitafon - Warner Brothers používal gramofonovou desku, která měla průměr téměř půl metru a která se otáčela rychlostí 33 otáček za minutu. Byla to jakási předzvěst budoucích "elpíček". Záznam na této desce ovšem proti zvyklostem začínal u středu desky a směřoval k obvodu. Ale toto řešení nebylo dobré. Hlavně pro špatnou synchronizaci obou záznamů - filmu a desky. Pokud se filmová kopie poškodila, přetrhla a muselo se pár okének vystřihnout, byla synchronizace téměř nemožná ani když oba stroje měly společný pohon pomocí kardanového převodu.

Proto bylo potřeba vyvinout takový zvukový záznam, který by mohl být umístěn přímo na filmovém pásu. První optické záznamy byly hustotní (intenzitní) v celé šiři zvukové stopy.
Modulace byla zachycena změnou osvětlení - tedy modulovaným světlem. Hustota zčernání vyvolaného filmu byla přímo úměrná okamžité hodnotě akustického tlaku zvukového signálu, který doprovázel danou filmovou scénu. Kvalita zvukového záznamu nebyla moc dobrá. Způsobovala to hlavně nestandardní gradace pozitivní kopie filmového pásu.
Různých technologií zachycení zvuku na světlocitlivý film bylo mnoho. Konstrukce, jež se objevily, pracovaly s rozličnými světelnými zdroji a také s různými zacloňovacími systémy pro expozici zvuku na filmový pás.
Na této stránce nemůžeme popdrobně popisovat každý z nich. Jmenujme alespoň některé: Gaumont-Petersen-Poulsen, Movietone (W.Case), Triergonfilm, FOX Movietone, Tobis-Klangfilm. Technické podrobnosti jejich řešení lze dohledat v literatuře nebo na internetu.

Hustotní záznam později vystřídal záznam amplitudový (plochový), kde je ve velkém kontrastu a s konstantním osvětlením exponována stopa s proměnnou šířkou. Exponování této stopy probíhá dost složitým systémem přes pohyblivé zrcátko a optickou štěrbinu. Výsledná stopa je šířkově tvarovaná a podobá se vlnění gramofonové drážky.

Na film 35mm se dostal také magnetický záznam a to tak, že na film byly nalepeny podélné, magnetické proužky a ty byly pak v příslušném zařízení nahrány jako na magnetofonu. Tento druh záznamu se nepoužíval moc dlouho, protože výroba takových filmů byla dost drahá a ani nalepené stopy neměly potřebnou trvanlivost. Magnetický záznam sice umožnil na filmu 35mm čtyřkanálový zvuk, ale tuto kvalitu brzy převzal systém Dolby stereo (Dolby stereo je analogový záznam - nezaměňujte s Dolby Digital!), který umožnil čtyřkanálový záznam v dvoukanálové optické stopě.
Magnetický pás se přesto používal dál, ale jako samostaný zvukový magnetický pás - tedy film, který měl celou plochu opatřenou magnetickou vrstvou a na něm bylo více zvukových stop. Takový pás se používal pro nahrávání filmového zvuku. Byly tam stopy pro hudbu, zvukové efekty a pro text. Vše ve stereofonních párech. Takovému pásu se říká "míchačka". Ten pás běží synchronně s obrazovým pásem na společně poháněných ozubených válečcích pomocí perforačních otvorů. Na něm se tvoří celé ozvučení filmu. Tedy nahrává se a správně umisťuje hudba, herci namlouvají postsynchrony, ruchaři pomocí svých rekvizit vytvářejí zvukové efekty a celé to pak mistr zvuku smíchá do potřebného zvukového tvaru. Na takovou "míchačku" - tady míchací magnetický pás se dříve namlouval stejným způsobem jako postsynchron i dabing. K zahraničním filmům byl většinou dodáván i zmíněný magnetický filmový pás a naši herci do volných stop nahráli české texty.
Dnes už se zvuk k filmu i dabing nahrává pomocí počítačů, kde jsou mnohem větší možnosti střihu, frekvenčních úprav a také je celý postup rychlejší a levnější. Nejdražší položkou při dřívějších postupech byl záznamový materiál, filmové pracovní kopie a intermediáty.

Optický zvukový záznam se na filmovém pásu také dočkal digitalizace. Už počátkem 90. let 20. století se do některých kin dostaly filmové kopie, opatřené digitálním záznamem. První film s vícekanálovým digitálním záznamem byl v květnu 1991 "Terminator 2". Jednalo se o záznam Cinema Digital Sound (CDS), vyvinutý společností KODAK. Tento systém znamenal technologický úspěch, avšak propadl komerčně.
V roce 1992 byl uveden první film ("Batman se vrací") se zvukem Dolby SR.D, později nazvaným Dolby Digital.
U něho už byla digitální komprese AC-3.
Film "Jurský park" v roce 1993 byl jako první vybaven mezi obrazem a analogovou optickou stopou řídící stopou (timecode) pro synchronizaci zvuku, přehrávaného ze speciálních CD a nesoucích zvukový záznam DTS (Digital Theatre Systems).
Další digitální systém, jehož záznam je umístěn přímo na filmovém pásu, je SDDS (Sony Dynamic Digital Sound). Jeho stopy jsou na vnějších okrajích filmu. Poskytuje osmikanálový prostorový zvuk a poprvé byl použit u filmu "Poslední akční hrdina" v roce 1993.

Současná kina jsou vybavena zpravidla jen jedním zvukovým systémem. A zpravidla se jako diváci ani nedovíte, který typ zvuku vlastně posloucháte. Nejčastěji to dnes bývá Dolby Digital.

V Česku už byla ukončena výroba nových filmových titulů na filmových kopiích 35mm. V distribuci jsou už jen 35mm kopie starších filmů a všechny nové jsou už dodávány jako digitální videozáznam na pevném disku. Promítány jsou digitálními projektory. Zvukový záznam z filmového pásu dnes uslyšíte už jen v starších kinech.

Na obrázku vlevo vidíte film 35mm s optickým analogovým zvukovým záznamem.
Na druhém obrázku je filmový pás 35mm s čtyřkanálovým, magnetickým záznamem (hnědé stopy).
Na třetím obrázku je soudobý filmový pás 35mm s analogovým a dvěma digitálními záznamy. Okraje pásu - SDDS, stopa přes perforační otvory Dolby Digital.
Na čtvrtém obrázku je magnetický pás 35mm.

Na filmovém formátu 70mm je pouze magnetický záznam zvuku. U okrajů a vedle obrazu jsou naneseny magnetické vrstvy, jež umožnily šestikanálový zvukový záznam už před dávnými lety.

Prostorový filmový zvuk není tedy vynálezem dnešní doby, jen je dnes realizován pomocí digitálního záznamu. Otázkou je, zda je soudobý filmový zvuk kvalitní nebo ne. Ve srovnání s původním analogovým optickým záznamem jistě ano. Ale dost nepříjemným jevem u dnešních filmů je až přemrštěná dynamika a všudypřítomné dunění. Filmy jsou předuněné protože tvůrci počítají s podvědomým vnímáním nízkých kmitočtů u diváků a zvyšováním efektu napětí a vzrušení při sledování filmu.
Bohužel při převodu filmů na média DVD a BD není většinou provedena frekvenční úprava a přemíchání zvuku pro systémy domácího kina. Úroveň dunění je mnohdy obtížně reprodukovatelná i drahými zvukovými aparaturami a text je špatně slyšitelný. Dokonce někdy není upraven zvuk mluvených textů pro domácí kino a je ponechán v kinoverzi. V kině však jsou tři reprosoustavy za plátnem a pohybu postav po obrazu odpovídá zvuk v celé šíři obrazu. U domácího kina pak vypadá hloupě když postava stojící například na levém okraji obrazu, hovoří z levého reproduktoru, který je mimo obraz. Taková situace nastává u takto špatně připravených DVD a BD, když je domácí kino uspořádáno tak jako na obrázku.

PROFESIONÁLNÍ A OBCHODNÍ APLIKACE MAGNETICKÉHO A MECHANICKÉHO ZÁZNAMU

Průběžně se zdokonalovala i gramofonová deska, která rozhodně objevem magnetického záznamu nehodlala vyklidit pole. Sice dostala silného konkurenta, ale to až v průběhu šedesátých let. To byla doba, kdy se začaly nahrávky vydávat i na magnetofonových páscích a magnetofonových audio-kazetách.

Poměrně brzy bylo vydávání pásků na cívkách ukončeno a nadále už byly vydávány nahrávky na audiokazetách.
Analogová magnetofonová kazeta byla vyvinuta protože pro velkou část uživatelů bylo nevyhovující pracné a leckdy i dost složité zakládání cívkových pásků do magnetofonů. Zejména "navlékání" pásku do páskové dráhy činilo mnohým lidem potíže a dokázali přitom pásek obrátit a převinout naruby.

Tento typ audiokazety se posléze rozšířil po celé planetě a vyráběli jej snad všichni výrobci, včetně československých filmových laboratoří pod značkou Emgeton.
V těch dobách bylo ovšem vyvinuto i mnoho jiných rozličných kazetových systémů. Některé se dostaly i do průmyslové výroby a byly uvedeny na trh.
Nejvýznamnějším konkurentem kompaktní audiokazety byl však v roce 1976 systém Elcaset japonské firmy SONY. Tehdy to stále ještě vypadalo, že malá kompaktní kazeta nebude schopna dosáhnout takových parametrů záznamu, jaké mají pásky na cívkových magnetofonech. Elcaset přinášel stejné pohodlí při manipulaci. Kazeta byla sice větší, ale obsahovala čtvrtpalcový pásek a ten se posouval rychlostí 9 cm/s. Tím dosáhl záznam většího frekvenčního rozsahu a větší dynamiku. Další významnou změnou bylo to, že pásek byl po vložení do přístroje vytažen z kazety a navléknut do páskové dráhy podobně jako je to u pozdějších kazet R-DAT nebo u videokazet většiny systémů. Tohle řešení mělo u zvukové audiokazety eliminovat nepříznivý vliv výrobních tolerancí kazetového pláště, což bylo značným problémem u kompaktních audiokazet po celou dobu jejich výroby a používání. Zvětšení rozměru u Elcaset umožnilo také použít oddělené hlavy pro mazání, záznam a reprodukci jako to je u cívkových magnetofonů vyšší třídy.
Při uvedení tohoto systému do prodeje však došlo k naprostému selhání trhu a přístroje a kazety si koupili jen někteří audiofilové.
V té době už došlo k výraznému zlepšování kvality záznamu na standardních kazetách použitím nových materiálů, jako je oxid chromu, systému Dolby na snížení šumu a zkvalitněním výroby. Výhody objemnějšího Elcaset se postupně vytrácely. Objevily se high-endové magnetofony od společnosti Nakamichi a pak i dalších výrobců, jež poměrně brzy dokázaly, že standardní kazeta je schopna splnit i ty nejvyšší nároky na kvalitu a stabilitu záznamu.
Elcaset začal rychle oslabovat a v roce 1978 byla zastavena jeho výroba.

Tato média odebrala gramodeskám část tržeb, ale přesto deska zůstala dominantním nosičem. Přispělo k tomu jistě další zdokonalení celé technologie výroby desek, zavedení dlouhohrajícího formátu (LP), stereofonní zvuk, posléze v omezené míře dokonce i kvadrofonní zvuk ve formátu SQ kvadro CBS. Je až symbolické, že dalším elementem, který přispěl k zvýšení kvality desek byl právě magnetický záznam. Nahrávky se od padesátých let minulého století pořizovaly ve studiích výhradně na magnetofonový pás. Na něm se dá střihat a má vynikající archivní schopnosti. Firmy, vyrábějící studiová zařízení uvedly v šedesátých letech do praxe vícestopé magnetofony a ty umožnily nahrávání po jednotlivých nástrojích nebo hlasech. Začalo být běžným jevem, že se účinkující ani nemuseli sejít. Každý mohl přijít do studia jindy a přesto společně hráli ve stejném snímku. Tohle je dnes již běžné.

Vícestopé magnetofony umožnily mimo jiné i rozvoj vícekanálových nahrávek. Snahou konstruktérů bylo základní dvoukanálové stereofonii přidat i další prostorový vjem. A tak se zrodila kvadrofonie. Pro reprodukci kvadrofonních nahrávek bylo nutno přidat buď další stereo zesilovač a dvě reprosoustavy nebo použít skutečný čtyřkanálový zesilovač. Jak ale dostat kvadrofonní nahrávku do bytu posluchače? A tak se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století objevilo hned několik systémů kvadrofonního záznamu na gramofonové desce. Byly to systémy QS od firmy Sansui Electric, SQ firem Columbia Records a SONY a CD-4, známý také jako Quadradisc od firem JVC Corporation a RCA. U nás byl na licenční bázi zaveden do výroby gramofonových desek SUPRAPHON systém SQ kvadro firmy CBS. Zvuková složka zadních kanálů byla fázově zakódována do dvou základních kanálů stereofonního záznamu. Bylo tedy možno takový záznam normálně nahrát na gramofonovou desku a vyrábět ji běžným postupem. Posluchač, který chtěl slyšet čtyřkanál, si musel ke svému stereo zařízení pořídit dekodér SQ, další zesilovač a další reproduktory nebo koupit celou kvadrofonní sestavu. U nás se taková zařízení objevila jen v omezeném množství v prodejnách TUZEX. O nějaká laciná řešení se pokoušeli členové svazarmovských Hifiklubů.

Gramofonová firma SUPRAPHON tehdy pořídila řadu kvadrofonních nahrávek a vydala je na deskách. Vydala i seřizovací testovací desku tak, jak to udělala už v minulosti s příchodem stereofonie. U Supraphonu se jednalo převážně o nahrávky symfonické hudby, ale kvadrofonně bylo nahráno i několik oper. Z taneční hudby mělo kvadrofonní verzi v té době hodně populární orchestrální album "Variace" Orchestru Josefa Vobruby.

Gramofonové desky v šedesátých letech přestaly být lisovány ze šelaku a nastoupil vinyl. On to je ve skutečnosti kopolymer vinylchloridu a vinylacetátu, ale to by asi sotva někdo běžně vyslovoval a proto se tomu materiálu říká zjednodušeně vinyl. Ten materiál umožnil snížit rychlost otáčení desky z původních 78 otáček za minutu na 33 u LP desek a 45 na malých deskách (singlech).

Koncem 70. let zkonstruovala německá firma Neumann nový řezací stroj pro gramofonový záznam. Doposud se master řezal do voskové nebo lakové vrstvy. Nový systém Neumann byl pojmenován zkráceně DMM (Direct Metal Mastering). DMM byla současně orchranná systémová známka. Podstata nového způsobu je v tom, že se originál master záznam vyřezává do kovové desky. Používá se měděná deska. Záznam je řezán diamantovým hrotem. Ten stroj je vlastně malý karuselový soustruh s pečlivým odvodem třísky. Master je vodivý a umožňuje přímé galvanické pokovení materiálem lisovacího nástroje (nikl). Tento systém tak umožňuje zkrácenou výrobu lisovacích nástrojů a dokonce většího počtu lisovacích nástrojů z jednoho přepisu. Výrobní proces je tak zkrácen o jednu operaci a o dvě kopírování.

Původní postup byl takový, že byl galvanicky pokoven záznam ve vosku. Kovovým "negativem" pak bylo uděláno několik otisků a jejich pokovením bylo získáno větší množství lisovacích nástrojů. O tuto operaci byl zkrácen výrobní postup pouze tehdy, když šlo o malý náklad, k jehož lisování stačila jedna matrice. DMM tedy přinesl výrazné zvýšení kvality záznamu na gramofonové desce. V prvních letech jeho používání (počátek 80. let) byly u některých vydavatelů označovány desky, vyrobené technologií DMM logem - ochrannou známkou přímo na etiketě nebo na obalu.

Pro úplnost je dobré ještě upozornit, že začátkem osmdesátých let 20. století po zavedení technologie DMM se objevily i tituly, u nichž byl mechanický přepis (řez gramofonového záznamu) proveden poloviční rychlostí. To mělo zajistit lepší a dokonalejší zvuk. Při nižší rychlosti řezací nůž přesněji vyříznul i ty nejdrobnější tvary ve vlnění drážky než při normální - nominální rychlosti otáčení. Tuto skutečnost někteří vydavatelé také náležitě "prodali" a uvedli to na obalu desky.
V některých případech je ovšem přepis poloviční rychlostí technologickou nutností. Pokud záznam obsahuje složky, které by mohly přetížit záznamovou řezací hlavu a tím ji poškodit, tak se musí mechanický přepis provádět poloviční rychlostí. Když jsou záznamové rychlosti poloviční, tak zrychlení, která jsou kritická pro silové zatížení hlavy jsou čtvrtinová. V takovém případě tuto skutečnost obvykle vydavatel nezvýrazňuje na obalu jako přednost protože to zpravidla ani neví. Je to technologická záležitost lisovny.

Zpět