HISTORIE ZÁZNAMU ZVUKU

HIGH-END A SPECIÁLNÍ PŘÍSTROJE

Původní označení HiFi (High fidelity), jež vycházelo z technických specifikací německé průmyslové normy DIN 45 500, ztratilo léty na hodnotě. Zejména poté, co došlo k inflaci toho názvu. Zasloužili se o ní hlavně asijští výrobci. Proto se přestalo toho označení užívat.

Jak ale označit výrobky, které se zcela vymykají běžnému standardu a představují v dané době dosažitelné technologické maximum? Právě pro ně byl zaveden pojem HIGH-END.

Špičkovou high-endovou elektroniku si člověk nekupuje jen proto, že od ní požaduje kvalitní reprodukci zvuku, ale i jako výraz životního stylu a společenského postavení. Ze stejného důvodu si lidé kupují Jaguár místo běžného automobilu.

Pro milovníky high-end techniky nebo pro ty, kteří se chtějí blýsknout, jsou k mání až extrémní zvukové systémy, jejichž konstrukce je leckdy monstrózní a nepřiměřená - zejména u gramofonů protože k této kvalitě je k dispozici poměrně málo odpovídajících nahrávek.

Nedá se popřít, že high-endové stroje snímají záznam z gramofonové desky co nejšetrněji a technicky dokonale, ale nemohou nic změnit na faktu, že mechanický záznam na vinylové desce má své limity. A tím nejzásadnějším je postupný pokles zvukové kvality od obvodu ke středu desky, způsobený snižováním posuvné rychlosti drážky pod hrotem přenosky. V minulosti - ještě než vznikla soudobá LP deska, vymýšleli někteří konstruktéři složité mechanicko-elektrické systémy pro řízení rychlosti otáčení v závislosti na momentálním snímaném průměru, aby ten záznam běžel konstantní rychlostí. Ale neuspěli. Nakonec zavedli na gramodesce konstantní otáčky a pokles záznamové kapacity, který tím byl dán, měl být už při přepisu kontinuálně kompenzován mírným poklesem modulační úrovně a úrovně vysokých kmitočtů. Na ploše 20 - 25 minut záznamu na jedné straně desky by ten lineární pokles posluchač nevnímal. Tohle je na některých deskách dodrženo, ale také je mnoho takových desek, kde je to "našlapáno" v plné úrovni až do konce. Takové desky jsou neposlouchatelné, protože jejich zvukové zkreslení je tak vysoké, že tahá za uši. Úpravu záznamu musí připravit už vydavatel na master pásu, který posílá do lisovny. U nás se tato úprava většinou nedělala. Naopak - s příchodem technologie DMM si mnozí mysleli, že tento způsob řezání umožní plnou kvalitu až ke středu desky. Ovšem ani DMM na principu mechanického záznamu nic nemění. Při malé rychlosti na malém průměru u středu desky je pro stejný časový úsek záznamu menší délka drážky než jaká je na obvodu. Do menšího prostoru se už nevejdou všechny vlnovky drážky a tím - obrazně řečeno - klesá rozlišení a proto je celkem logické, že kvalita zvuku od obvodu ke středu klesá. To je holý fakt. Stejná závislost kvality zvuku na posuvné rychlosti platí u všech analogových záznamů. Tedy i u magnetického a filmového optického. Čím menší je rychlost, tím menší výšky záznam pojme. Proto se někdy vydávaly desky s náročnými záznamy nebo speciální předváděcí desky i na formátu LP s rychlostí 45 otáček za minutu. Tím vlastně i výrobci desek přiznávali, že jsou si této skutečnosti vědomi.

Některé gramofony jsou vybavené tangenciálním raménkem, které zajišťuje správnou geometrii snímání. Je to vlastně stejná poloha hrotu vůči drážce, jaká byla při řezu matričního záznamu. Kloubová raménka mají vždy nějakou úhlovou chybu, přičemž správně snímají jen v určitém mezikruží na desce. Šířka toho pásma správného snímání je vždy daná konstrukcí raménka.

Kromě zmíněných formátů CD-dts, SA-CD, DVD Audio jsou pro audiofily a milovníky high-endu v omezeném výběru (a za patřičné ceny) k mání i tzv. audiofilská cédéčka, na nichž jsou velmi kvalitní, převážně akustické nahrávky některých hudebních žánrů. Stejně tak existují i výběrové řady CD s nahrávkami klasické hudby.

Ceny high-endových přístrojů jsou vesměs v kategorii nemovitostí a přitom neposkytnou svému majiteli to, co by té ceně bylo adekvátní. Například zesilovač, který stojí třeba půl milionu korun a reprosoustavy za dva miliony nehrají tolikrát lépe, kolikrát jsou dražší oproti špičkovým zařízením z oblasti "obyčejné" spotřební elektroniky. Těmi špičkovými přístroji spotřební elektroniky myslíme zejména výrobky firem Yamaha, ONKYO, SONY, Technics, AKAI apod. Naproti tomu do high-endu se řadí např. NAD, JM Lab, MARANTZ, DENON, Aurum Cantus, Jamo, Pioneer, McIntosh a další.

V současné době lze konstatovat, že téměř všechny analogové technologie záznamu zvuku jsou už minulostí. V normálním profesionálním používání je už jen magnetofonový záznam v těch studiích, kde je to vyžadováno zákazníky (třeba hudebníky, kteří si výslovně přejí nahrávat na analog) nebo je používán pro přehrávání a digitalizaci archivních záznamů. Tohle například provádí kontinuálně Český rozhlas a Supraphon. Filmový průmysl přechází kompletně na digitální provoz a distributoři už oznámili, že postupně přestanou s výrobou filmových kopií na filmovém pásu.

Takže nakonec jediný analogový záznam, který zůstává v používání a dokonce prožívá jakousi renezanci, je záznam mechanický na gramofonové desce - tedy na vinylu. Ovšem je to hlavně záležitost fandů vysoce kvalitního zvuku, kteří mají třeba i ona high-endová zařízení, o kterých zde bylo pojednáno, nebo i majitelé "normálních", špičkových apatratur, kteří jsou ochotni vytáhnout z peněženky nemalý peníz za nový, dnes vyrobený vinyl nebo mají svou vinylovou diskotéku z dřivějška.

Tento stručný, ilustrovaný přehled historie záznamu zvuku si rozhodně nečiní nárok na komplexnost. Pokud vás zajímají detailně některé konkrétní kapitoly, lze je dnes dohledat na internetu nebo v některých odborných a specializovaných publikacích. Například o historii gramofonové desky pojednává velmi kvalifikovaně kniha Gabriela Gössela - Fonogram (Radioservis 2001). K této knize je vydána i série CD se záznamy z historických gramodesek s důrazem na české autory a interprety. CD jsou k dostání ve stejném vydavatelství - v prodejně Radioservisu v Praze na Vinohradské třídě (u rozhlasu) nebo v některých internetových obchodech.





Zpět